Domácí Design Architekt Točík

Architekt Točík

413
0
Sdílejte

Dobrý architekt nevyužije každou šanci

Eugen Točík sice pochází z Jihlavy, o vzhled Olomouce se však zasadil jako málokdo. I když už od studií žije a pracuje v Brně, do Olomouce se dle svých slov stále rád vrací.

Autor: Jakub Wittka Foto: Tomáš Loutocký

Vstupní prostory do Vlastivědného muzea, dřevostavby rodinných domů na Arbesově ulici nebo administrativní budova stavební společnosti Gemo. Všechny tyto stavby nesou rukopis Eugena Točíka. Za dvacet let, kdy se do Olomouce za prací vrací, zanechal uznávaný architekt svoji stopu na desítkách staveb. Stejně tomu je i v Hotelu V ráji, kde se náš rozhovor odehrával.

Klasická otázka na začátek – kdy jste si poprvé uvědomil, že byste mohl být architektem? 

K tomu jsem kupodivu dospěl už v dětství. Strašně jsem chtěl malovat, byl jsem kreativní a měl asi i jisté nadání, ale na to, abych byl opravdový malíř, to nebylo. Byl jsem ale i pečlivý, měl rád přesnost a šlo mi rýsování, takže – rozhodl jsem se být architektem, ale jinak jsem pro to nic nedělal. (směje se)

Jak tomu mám rozumět?

Cíleně jsem se architekturou v mládí vlastně vůbec nezabýval. Zajímalo mne přes literaturu, divadlo a sport úplně všechno, tak nějak jsem proplouval životem s myšlenkou, že chci být architektem. Nějak mi ale nedocházelo, že bych pro to měl i něco dělat – zvlášť když jsem se z politických důvodů nakonec sice na gymnázium dostal, ale pouze na humanitní větev, už i to byl pro mě velký úspěch.  Celou střední školu mi všichni říkali, že vzhledem k mému kádrovému profilu a zaměření nemám naději se na jakýkoliv, natož prestižní technický obor, dostat. Své rozhodnutí jsem ale nezměnil.

A teď pozor – ten rok byla ještě architektura oborem stavební fakulty v Brně s dobrým prospěchem jsem nemusel dělat přijímací zkoušky, přijali mě automaticky a talentové zkoušky jsem zvládl. Díky humanitnímu zaměření střední školy jsem měl pouze základy matematiky a fyziky, deskriptivu neuměl vůbec, při normálním průběhu zkoušek bych asi neuspěl. Prostě štěstí, náhoda. Nebo osud, že mne rodiče dali do školy o rok dříve. Nechám to na vás.

Stane se člověk architektem díky škole?

Neřekl bych, v tu chvíli máte jenom titul. Škola mi samozřejmě dala základní teoretické předpoklady, ale byla pouze nějakou startovní čárou. Architektem se člověk stane až opravdovou praxí. Když je možné vaše nápady a vize zrealizovat, když z vašich výkresů může vzniknout reálná stavba, která má účel a smysl. Jako asi každého architekta mě celý život právě to zajímá a baví. Mladý architekt o ničem nepochybuje a dělá tedy zákonitě někdy i chyby, ale třeba objeví něco nového. Když je člověk starší, pochybuje o všem a chyby by při tom už dělat neměl, svazuje ho zodpovědnost.

Kde nacházíte inspiraci?

V běžném životě, v historii, v přírodě, vyberte si. Mám rád kontakt s lidmi, takže především při rozhovoru s nimi. Nechci mluvit ve frázích, ale pro mě je architektura především služba pro konkrétního člověka nebo město, společnost. Občas chodím v Brně na školu k obhajobám diplomových nebo bakalářských prací. Pokaždé si uvědomím, že studium je opravdu pouze teoretický základ. Pro praxi nestačí pouze rozvíjet fantazii, bylo by dobře, aby škola studentům zdůraznila, že je to především velice racionální řemeslo. Z mnoha studentů ze všech škol architektonického zaměření je možná jen jeden vyvolený, který bude dělat věci, které přinesou pro svět něco navíc. Všichni by ale měli být schopní v oboru na jakékoliv pozici – v projekci, na úřadě, prostě kdekoliv – pracovat na profesionální úrovni. To stačí a není to málo.

Jak se tedy pozná dobrý architekt?

Mám svou teorii, že v dnešní době je to především ten, který umí „nevyužít šanci“. Abychom si správně rozuměli – být architektem je zvláštní povolání. Za peníze investora plníte zároveň jeho požadavky, ale zároveň i svoje sny a ideály. Pokud ale architekt není přesvědčený o smyslu a správnosti nabízené zakázky, měl by mít dokonce odvahu ji odmítnout – prostě tu šanci nevyužít. A to je opravdu těžké rozhodování. Jsou zakázky, které mohou být z různých důvodů výzvou, ale architektura nemá být exhibicí, ale jak pořád opakuji korektní službou. Správná stavba na správném místě je nejen z hlediska estetického a provozního, ale i z hlediska reálné hodnoty díla i pro investora nejvýhodnější. Pro mne samotného je základním kritériem hodnocení přiměřenost v obecném a komplexním smyslu toho slova. Nakonec – když něco někam správně „sedne“, vnímá to skoro každý bez ohledu na vzdělání, povolání nebo věk, ne?

Kde všude po České republice je vidět vaše práce?

Ateliér Trignis máme v Brně, pracujeme v různých částech republiky, výjimečně i v zahraničí. Ale jak jsem již řekl, narodil jsem se v Jihlavě – možná právě proto tíhnu k projektům mimo metropole. Mám pocit, že regiony jsou oproti velkým městům obecně mediálně velmi podceňované. Přitom tam pracuje spousta výborných architektů. Někdy je samozřejmě do určité míry svazuje ekonomická situace, ale architektura rozhodně není jen o penězích. I s relativně nízkými finančními prostředky se tady staví zajímavé věci.

V brněnské městské části Komín se už několikátým rokem angažujete v komunální politice. Využíváte i zde svou profesi?

Na škole nás učili, že architektura je odrazem společnosti. Architekt pracuje ve většině případů s veřejným prostorem a měl by se o něj a všechny souvislosti zajímat. Od roku 1990 jsem zastupitelem v městské části, kde žiji, dokonce od 5. listopadu neuvolněným místostarostou pro výstavbu a územní plánování. Snažím se využít svého vzdělání a odbornosti, ale na základě svých profesních zkušeností se celou dobu paradoxně snažím spíše výstavbě bránit. Myslím si, že z hlediska našeho myšlení stále žijeme v jakési přechodné době. Potřebujeme ještě čas, aby se některé věci přirozeně urovnaly. Věřím, že nastupující generace nebude zatížená minulostí, cestuje, uvažuje již jinak a bude tedy rozhodně vědět více o tom, jak vše – tedy i v našem oboru – dělat lépe. Z tohoto důvodu bychom tedy neměli stavět všude tam, kde se k tomu právě teď nabízí příležitost – negativní příklady vidíme všude kolem.

Co se z vašeho pohledu v Olomouci z hlediska architektury opravdu za poslední dobu povedlo nebo naopak nepovedlo?

Obecně se kvalita staveb výrazně zlepšuje. Pokud myslíte období posledních deseti let, tak se rozhodně povedl sportovní areál Omega a NH Hotel, naopak „ušák“ nebo přístavba Magistrátu asi Olomouci slávu nepřinesly.

Máte pocit, že některé supermoderní budovy celkový ráz Olomouce zkazily?

Nic konkrétního a tak zásadního mne nenapadá. Jsou dvě možnosti – buď mi žádná nevadí, nebo tady žádná úplně supermoderní ještě nestojí. Přitom i velice odvážná budova může dokonale zapadnout i do historického jádra města, tak se třeba i Olomouc dočká.

A co výškové budovy, mají se v Olomouci stavět?

Když jedu kolem Olomouce po dálničním obchvatu, nevnímám horizont města jako nějakou katastrofu, moderní a historické dominanty se nijak zásadně nepřebíjí. Sebevědomá tendence vyrovnat se dnešními výškovými stavbami historickým symbolům města je všude stejná, výstavba případných dalších staveb tohoto typu by se už ale měla velmi pečlivě zvážit. Já sám vidím jiný zásadní problém, a to, že se zastavují rušivými elementy historicky dané přístupy do měst, které nás někam opticky směřují. I Olomouc je toho příkladem. Obecným trendem je pak stavět ve městě budovy minimálně o patro vyšší, než odpovídá měřítku místa, což rozhodně není dobře. Chápu, že z ekonomického hlediska je to výhodné, pocitově se ale mění celkový přirozený ráz prostředí, ve kterém společně všichni žijeme.

Navrhoval jste i rodinné domy na Arbesově ulici, za které jste také dostal ocenění. Jsou Olomoučané připraveni bydlet v dřevostavbách?

Do Olomouce jezdím už opravdu hodně dlouho. Nevím, jestli je to obecný rys Hanáků, ale fakt je ten, že když jsem zde začal pracovat, nabyl jsem dojmu, že rozvážnost a zarputilost jsou u nich na předním místě. Přimět obyvatele zdejšího kraje, aby bydleli v dřevostavbách, bude tedy asi těžší úkol, než kdyby na Arbesově ulici stály tradiční zděné domy, na které jsou zvyklí.  Ale to se tak jako jinde určitě časem změní.

Není to třeba cenou těch domů?

To je také jedna z možných příčin. Obecně se asi očekávalo, že dřevostavby budou hodně levné a extrémně rychle postavené. Přitom všichni víme z vlastní zkušenosti, že co má mít nějakou kvalitu nebude nikdy hned a zadarmo. A to je možná právě případ rodinných domů na Arbesově ulici.

Kde vy vidíte největší potenciál do budoucna – bydlení ve městě, nebo na periferii města?

Trend, kdy se lidé stěhovali z města ven, ať už na jeho okraj nebo do přilehlých obcí se zastavil. Lidé se postupně naopak vrací zase zpátky. Když pojedete do Vídně, uvidíte skoro ve středu města zastavovat bytovou výstavbou obrovské plochy, které byly dříve nevyužité, domy mají mezi sebou prostor a dostatek zeleně. Stejně tak jako má Brno plochy bývalých průmyslových areálů, určitě se i v Olomouci najdou podobné vhodné lokality poblíž centra. Z dnešního pohledu jsou už mnohem atraktivnější než původně.

Jak důležitá je zeleň ve městě?

Zásadně. Jsem rád, že bydlím v bytě, který je relativně blízko centra – dvacet minut veřejnou dopravou, deset minut autem. Z okna ale vidím pole, les, na louce běhají koně. Ve městech stále převládá tendence vše zahušťovat, a to především na úkor zeleně. Přitom už teď nám zeleň určitě chybí. Dříve měla města ve většině ulic a na náměstích vzrostlé stromy, které zásadním způsobem ovlivňovaly nejen celkový pocit, ale měly samozřejmě i praktický význam. Měli bychom se k tomuto principu vrátit, klimatické změny jsou realitou a ve stínu je budeme lépe zvládat. V tom, že má relativně v centru obrovské a krásné parky, má Olomouc velkou výhodu.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here